Můžu vám vyprávět, jak je život v bezodpadové domácnosti skvělý a nemá jedinou chybičku. Ale to by nebyla tak úplně pravda. I já narážím na potíže spojené s domácností s minimem odpadu. A jaké to jsou?
Nedostatek sklenic
Bezodpadovou domácnost vedu už téměř tři roky. Sklenice jsou jediným obalem, který nakupuju bez mrknutí oka, protože vím, že je doma využiju a pokud ne, půjdou do oběhu jinde. Ačkoliv stále nakupujeme okurky a zelí (domácí zdroj na výrobu zatím nemáme), zavařovaček je stále málo. S postupem času totiž víc a víc zavařuju, suším a na skladování potřebuju s vyšším počtem a věkem (a žravosti) dětí více prostoru. A tak ani po třech letech nemáme dostatek sklenic a stále sháním po známých další. Jednou se tam snad dopracujeme.
Ach, ty plány!
Žít spontánně je super. Jenže v dnešní době si spontánně nevytrhnete na záhonu mrkev a brambor a neuděláte si k obědu bramboračku. Dnes musíte nákupy plánovat, abyste se dostali k lokálním a kvalitním zdrojům. A tak se často stane, že celý týden jen nakupuju, protože jeden den jedu do zahradnictví pro zeleninu, druhý den jedu pro domácí vejce, další den nakupuju v obchodě vločky a máslo bez obalu a poslední den zjistím, že došlo kafe a tak šupu do obchodu znovu. Kéž bych se tak jednou naučila důsledně plánovat, napsat si ten zpropadený jídelníček a zařídit si pochůzky v jeden den a zbytek týdne mít klid. Jenže ta čerstvost má taky něco do sebe, co…
Konec zásob aneb nečekaná návštěva má smůlu
Nevýhodou, která se pojí s bezobalovým nakupováním, je, že musíte nakupovat (nečekaně) do svých obalů. To ale znamená, že často prostě nemáte obaly navíc a surovinu, kterou chcete nakoupit, často můžete nakoupit až v okamžiku, kdy úplně dojde a uvolní místo. Nedá už se totiž udělat to, že nakoupíte tři sáčky, a když jeden dojde, do krabičky dosypete z druhého. Jsme znovu u nedostatku sklenic, au. A také u plánování. Bez něj zjistíte, že si nedáte kafe, až když koukáte na dno sklenice. Au au.
Moli
Tihle otravní tvorečci nás dostávají ve vlnách. Než jsme začali žít bez odpadu, téměř jsem je neznala. Co redukuji odpad a nakupuji bez obalu nebo ve velkém, je to boj. Vždycky se někde objeví a jejich likvidace je velkým testem mé trpělivosti. Ačkoliv nakupuji v bezobalovém obchodě až poté, co doma téměř nic není a spíž zeje prázdnotou, prostě dojídáme takříkajíc do mrtě, stejně ty otravné larvičky zalezou úplně kamkoliv a dřív nebo později létají moli po bytě. Napadené věci rychle strkám do mrazáku, aby se vše zahubilo a dál nerozšiřovalo.
Odteď jen zdravě?
Chcete prasit a dát si něco echt nezdravého? Tak počítejte s odpadem! Anebo si to vyrobte doma. Jenže to už nebude ta pravá prasárnička, že jo! Většina junk food, jak se dnes populárně tyhle dobroty nazývají, je dostupná pouze v obalech, a to často i nerecyklovatelných (věděli jste, že třeba takové obaly od brambůrků do plastů rozhodně nepatří?), Takže pokud si chcete dopřát nezdravý den, musíte počítat s tím, že to bez odpadu nebude. Buď to pro jednou oželíte anebo nezdravosti zamítnete a začnete žít naplno zdravě (a třeba taky zjistíte, že už vám to ani nechutná). Jenže někdy je to faaaaakt těžké!
Není čas ztrácet čas
Není čas je taková ohraná mantra dnešní doby. Ale sami si dokážete představit, že je jednodušší zajet do nákupáku, kde je všechno na jednom místě, vyplácnout litr za nákup a mít na týden vystaráno, než oběhat několik menších obchodů nebo nedej bože k tomu ještě farem. Hledat zboží z druhé ruky je často také náročnější na čas, protože když už konečně seženete něco, co se vám líbí, není to ve vaší velikosti nebo oblíbené barvě. A najít konkrétní věc v sekáči, to umí jen šťastlivec! A tak s těma svýma třeba drobkama někdy kloužu z hrany dolů a říkám si, jestli by nebylo jednodušší to všechno pustit k ledu.
Stojí to za to? Stojí to za to!
Abychom nebyli demotivovaní, je třeba si říct, že úskalí k životu patří. Bez překážek nepoznáme, čeho všeho jsme schopni, a nemůžeme růst – teprve po vyšlápnutí pořádného kopce uvidíme, co všechno je krásné pod námi. Takže se nebojme tyhle nepříjemné okolnosti poznávat, pracovat s nimi a překonávat je, tempem, jaký sami zvládneme. Důvody jistě znáte sami, a už všichni víme, že to stojí za to!
Začali jsme doma preferovat Strážnické brambůrky právě proto že jejich obal je recyklovatelný 😉 – takový tip na malou “prasárničku” s menšíma výčitkama 😀
Ano! My taky 👍
Ověřím to příště, ale domnívám se, že zrovna klasické Bohemia chips mají na obalu jen PP, nikoliv C/… I když vnitřek mají stříbrný, ale to i některé další obaly jsou stříbrné, a přitom se podle označení tváří jako čistě plast (na rozdíl od jiných, třeba umělé mléko je C, a to mě hrozně deptá, protože dítě stále odmítá jíst dostatečně pestře, abychom to mohli už bezpečně stoprocentně vyřadit).
Na druhou stranu zrovna Strážnické bohužel často jsou dost dozlatova a to bude v souladu s testy, kdy v nich bylo více akrylamidu.
Musím říct, že v našem 2kk je to s prostory pěkná fuška 🤯 Ale snažíme se 🙂
Já bych hlavně zdůraznil, že je důležité si uvědomit, že 100% zero waste je nejen těžko dosažitelné, ale hlavně nemusí ani být pro planetu to nejlepší. Na konci napíšu pár příkladů, kde je to přinejmenším sporné a museli bychom hodně analyzovat a počítat.
ZW je podle mého názoru jakýsi ideál, ke kterému se snažíme přiblížit. Každý posun je úspěch.
Jen s takovým přístupem podle mě má šanci člověk oslovit víc dalších, aby se tím směrem aspoň trochu vydali, a neviděli to jako něco, co jim zabije celý čas a kapacity. Navíc jen tak se pak člověk nebude tolik stresovat, když občas musí “zhřešit”. Uvědomte si totiž, že i stres může v dlouhodobém horizontu způsobit větší zátěž pro planetu (až skončíte s civilizačním onemocněním, které bude vyžadovat spoustu odpadu nebo energie pro vaši udržovací léčbu, nebo až vám prdne v kouli a vykašlete se na to, protože se z toho zhroutíte).
A pár těch diskutabilních případů, kdy by mohlo být lepší být méně ZW:
– Např. česká firma Sensfood vyrábí Sensbar tyčinky a pak i rozpustný protein nebo mouku nebo těstoviny, to vše primárně z cvrcčí mouky. Podle různých studií je hmyzí protein mnohem šetrnější k přírodě než z běžného hospodářského zvířete. Takže je otázka, jestli se třeba tady recyklovatelný obal nevyrovná s bezobalovým masem.
– A věřím, že se najdou i další konkrétní příklady (záleží taky na lokalitě), kdy by trocha obalu možná mohla vyvážit jiné náklady na prostředí u bezobalové alternativy.
– Jak tu padlo, za ZW se člověk víc najezdí, i když má bezobalový obchod za rohem, protože ten mu na vše nestačí. Do velkých obchodů se samozřejmě také vozí zboží, ale přece jen víc hromadně. A nejde jen o benzín a zplodiny a CO2, ale i opotřebení pneumatik (mikroplasty) a dalších součástek.
– Někdy je bezobalový nákup vykoupen stejně dost obaly, ve kterých se komodita dovezla do obchodu, byť ve velkém. Takže to tak úplně ZW není, i když by teoreticky mohlo (kdyby člověk jezdil přímo za výrobcem, ale to by se ještě víc ujezdil a spousta jich v malém nebude prodávat).
Zkrátka matematicky řečeno je ZW cosi jako nekonečno a naším cílem je se k němu limitně blížit.