Půl roku na cestě za Zero Waste

Od příspěvku, který jsem psala před třemi měsíci, uteklo hodně vody. Po návštěvě Food Waste Hackatonu v Praze jsem se od prostého kupování zboží bez obalů posunula trochu dál a začala více přemýšlet nejen nad tím, v čem je jídlo zabaleno (či není), ale také nad původem zboží a jeho uhlíkové stopě. Uhlíková stopa je pojem, který říká, kolik bylo pro daný produkt vypuštěno skleníkových plynů, a je uváděn v ekvivalentech CO₂.

Jak to v praxi funguje? Nejvýrazněji to řeším při nákupu ovoce a zeleniny. Pokud musím nakoupit v supermarketu, rozhoduji se primárně na základě původu dané potraviny. S tím je spojen nákup nejen lokální, ale hlavně sezónní nákup ovoce a zeleniny – v létě si dopřáváme maximum zahradního ovoce, salátů, květáků, rajčat a okurek, na podzim děláme dýně na milion způsobů a v zimě zas těžíme z kořenové zeleniny, brambor a jablek.

O původu už ale přemýšlím i nejen u takto základních potravin, jako je ovoce a zelenina, luštěniny nebo obilí. Ráda využiji toho, že žijeme v moderní době a máme dostupné avokádo, ryby či množství mnou milovaných ořechů. Exotické potraviny ale kupuji spíše méně než více a pokud je v daném sektoru zboží český ekvivalent (potažmo slovenský či německý), vyberu si raději ten.

Česká jablka v obalu nebo španělská na váhu?

Při kladení na důraz na původ zboží se v klasických obchodech dost často dostávám do prekérní situace, kdy musím volit mezi nižší uhlíkovou stopou (nižší dojezdovou vzdáleností) nebo plastovým obalem. Dost nepochopitelně jsou často BIO produkty, u kterých očekáváme větší kvalitu a nižší výskyt jakékoliv chemie a umělotin, baleny do nejrůznějších fólií a krabiček. Vzhledem k tomu, že certifikovaným BIO značkám ve velkých obchodech příliš nefandím a volím raději lokální farmáře (které poskytují i mnohem přívětivější ceny), tohle dilema většinou neřeším.

Obecně vzato jsem se poslední měsíce víc snažila získávat ovoce a zeleninu právě z místních zdrojů. V našem obchůdku s ovocem a zeleninou mají často přímo líšeňské zdroje (z naší městské části Brna), které upřednostňuji, pokud mám možnost. Využila jsem poprvé i samosběru jahod pár kilometrů od domova a snažím se pomocí Facebooku získávat ovoce z nadbytků ze zahrádek soukromých osob.

K mým domácím činnostem pak kromě těch klasických prací přibylo i zpracování sezónního ovoce a bylinek, vyráběla jsem tedy bezinkovou šťávu, jahodový sirup, marmelády i zmrzlinu a chystám se ještě na pár dalších lahůdek, které nám snad zpříjemní chladnější časy bez čerstvého ovoce.

Mimo ovoce a zeleniny už nastálo kupuji trvanlivé potraviny bez obalu, jednou za čas nabídnu hromadnou objednávku pro pár lidí v mém okolí a nakoupím ve velkém. Máme tak stálou zásobu luštěnin a obilovin, kterou průběžně jíme.

Maso, sýry, uzeniny

Příznivci veganské stravy nyní prominou. Stálé dilema se mi vrací při nákupu sýrů či uzenin (a často i masa) – je celkem jednoduché ve větším obchodě či řeznictví poprosit o podání do krabičky, nicméně tam neznám původ masa a nedělám si iluze, o jaký se jedná v těchto případech chov. Přestože já uzeniny jím opravdu svátečně, doma jsou vyžadovány téměř denně, a já neustále stojím před otázkou etiky versus komplikovanějšího nákupu někde jinde a zatím nevím stále kde. Podobně sýry, kterých se tedy nemůžu vzdát ani já, i když už je nejím v takové míře jako kdysi, se ve farmářských sekcích dělají jen v omezených formách (třeba sehnat hermelín z eko farmy se mi stále ještě nepodařilo) a navíc v drtivé většině případů zalaminované v plastu.

S masem je to zdánlivě jednodušší. Hovězí a vepřové maso se chystám vyzkoušet z Masových bedýnek, kuřecí lze zakoupit na objednávku v mé oblíbené zdravé výživě anebo mám pár známých, od kterých jednou za čas nějaké to kuře nebo králíka lze sehnat – v těchto případech jednu igelitku ráda oželím, za cenu kvalitního života zvířete. Problém ovšem vnímám v plánování nákupu masa, protože u všech těchto variant je třeba objednávat dopředu, což se nám zatím bohužel moc často nedaří.

Oříškem pro mě ale nadále zůstávají ryby. Nenásledujeme moderní trendy a nejíme ryby pravidelně ani jednou, natož dvakrát týdně, jak bývá doporučováno. Ostatně vzhledem k dnešní situaci v mořích a způsobům rybolovů už to s těmi zdravými hodnotami ryb nebude tak horké. Ale máme je rádi a jednou za čas si je s chutí uděláme, ať už ve formě pečené „čerstvé“ ryby či ve formě pomazánky z konzervy. Obě varianty se mi zatím nepodařilo sehnat bez obalu – obchody, ve kterých mají čerstvé ryby na pultovém prodeji, jsou pro nás zbytečně daleko.

K čemuž se pojí další otázka, kterou si neustále pokládám: Je lepší jednou týdně urazit více kilometrů za masem bez obalu nebo nakoupit v obalu pěšky? Například u těch ryb je kilometrů z dovozu tolik, že je to snad ve výsledku úplně jedno. A tak se stále točím v začarovaném kolotoči, kdy si vlastně nejsem jistá, která cesta je ta nejlepší.

Když zrovna nejíme

Mimo jídla toho moc nenakupuji. Naší stálou spotřebou je pár hygienických záležitostí, jako je toaletní papír, papírové kapesníky (zatím jsem to manžela neodnaučila), zubní kartáčky nebo prostředky na praní či mytí nádobí. Toaletní papír volím recyklovaný, balený po jednom kusu v papíru. Papírové kapesníky jsem zvolila recyklované z DM. Zubní kartáčky nám vyhovují bambusové od Curanatury. A jako prášek na praní materiálů, které se nesmějí prát v mýdlovém slizu (softshell, vlna, apod.), jsem zvolila prášek britské ekologické značky Bio-D balený v papíře. Jedinou záležitostí v plastu kupovanou pro domácnost byl ekologický prostředek na mytí nádobí od Sonettu – kvůli manželovi jsem hledala pěnící alternativu, já myju téměř vše jen ve vodě. Pro osobní hygienu toho vyčerpám tak málo, že mi každé mýdlo či šampon vydrží hodně dlouho, a tak nebylo třeba hledat nic nového.

Při nákupu věcí do domácnosti či čehokoliv pro nás nebo syna se vždy rozhoduji o několika faktorech – zda ji opravdu potřebujeme, jak dlouho nám daná věc má sloužit, z jakého je vyrobena materiálu (jestli je vhodný k danému účelu) a odkud daný produkt pochází. Stejně jako u potravin preferuji českou výrobu a české (přírodní) materiály, někdy je ale třeba šáhnout po tom, co se zrovna nabízí, jako třeba při koupi konvičky na vodu pro syna.

Velká změna pro člověka, malá pro lidstvo?

Sem tam se na internetu vyskytnou nějaké názory, že na jednotlivci v oblasti odpadů nezáleží. Že nežijeme u moře, tedy zněčištění moří nedopadá na naše hlavy. Že recyklace snačí, přestože se skutečně zrecykluje jen 50 % plastů. Že nemáme plýtvat energií na nákupy bez obalů a raději se máme snažit hnát to tam, kde to má smysl.

Souhlasím s tím, že je důležité, aby změny přišly primárně shůry. Nicméně změna začíná vždy od jednotlivce a my, jednotlivci, tvoříme dohromady společnost a kupní sílu, která určuje, které produkty chce kupovat a které ne. Jen my máme tu sílu říct prodejcům, které zboží je dobré a které špatné.

Pro příklad uvádím, minimálně kolik obalů jsme za půl roku ušetřili pravidelnými nákupy my:

• 230 mikrotenových sáčků
• 50 fóliovaných papírů (např. od uzenin)
• 25 sáčků do odpadkového koše
• 25 obalů od másla
• 25 plastových sáčků od obilovin a luštěnin
• 20 tetrapaků od mléka
• 20 kelímků od jogurtů
• 15 kartonových krabic na vejce
• 10 plastových obalů od sušenek
• 4 obaly od toaletních papírů
• 4 plastové zubní kartáčky
• 2 plastové láhve od aviváže
• 1 plastová láhev od šamponu
• 1 plastová láhev či sáček od pracího prostředku
• 1 plastová láhev od čistícího prostředku
• 1 plastová láhev od tekutého mýdla na ruce
• 1 tuba od pasty
• několik kg rostlinného odpadu
• tampony a vložky včetně jejich obalů
• … a nekonečně mnoho PET lahví od nápojů, jednorázových kelímků, apod., kterým jsme se maximálně vyhýbali už před půl rokem

Jedná se samozřejmě o hrubý odhad vypočtený na základě svých pravidelných a nepravidelných nákupů. Zdá se vám to hodně nebo málo? Pro mě je to slibný začátek, který mě s optimismem posouvá dál a věřím, že za dalšího půl roku nám v domácnosti ubyde plastů ještě více.