Udržitelná móda do okruhů témat okolo zero waste rozhodně patří. Jenže ke mně moc nepatří móda… Varování, v článku najdete pár mých šílených modelů z minulosti 🙂
Většinu svého života jsem vyrůstala s tátou. Ačkoli jsem jako správná holčička měla představy o tom, co bych měla nebo neměla mít ve svém šatníku, můj táta mi vryl praktičnost pod kůži zřejmě víc, než jsem si kdy myslela. A že nebyly peníze, a tak jsem vždycky nosila oblečení po někom, snad ani netřeba zmiňovat. Když jsem se někdy okolo třinácti let začala chtít malovat, bylo to doma neseno velice nelibě, takže jsem se naučila dávat si na svůj obličej pouze řasenku a oční linky (a před příchodem domů se rychle odlíčit, většinou jen nasliněným prstem, protože jsem si vzpomněla až ve výtahu, když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle).
V duchu praktičnosti jsem pokračovala i poté, co jsem se osamostatnila – peněz stále nebylo moc, takže jsem byla vděčná za každý měkký dárek a točila na sobě vždy dvoje kalhoty do roztrhání. I když znám moc dobře pohled pubertálních kluků na holky (absolvovala jsem střední školu elektrotechnickou a pak se vrhla na studium informatiky), jsem spíš takový babochlap, který si nikdy moc nevěřil, takže na nějaké fintění nebo sexy modýlky nikdy nepřišla doba. Ženskost jsem sice začala lehce objevovat poslední léta, ale praktičnost je u mě stejně nejsilnější – šaty mám v šatníku leda ty na ples či na svatbu, a jinak preferuji model tričko/tílko, kalhoty/sukně, co nejvíce možností, co nejméně vzorů (až na ty sukně).
Dlouhou dobu jsem se vyhýbala bundám a jednoduše jsem vrstvila mikiny a svetry. Takhle v roce 2008.
Od čtrnácti jsem si přála šicí stroj, abych na sebe mohla šít. Sen se mi splnil až v 25, kdy už jsem se učila šít víc na synovi než na mě samotné, a tak jsem si kromě pár sukní zatím neušila vlastně nic. Stále ale věřím, že až to trochu víc natrénuju, budu vdechovat život starému oblečení a tvořit z něj nové kousky, když už ne na sebe, tak aspoň na děti.
Jen ať nemusím nakupovat
V duchu zero waste vlastně žiju i nežiju už léta. Žiju proto, protože z duše nenávidím nakupování. Věta “pojďme se podívat do obchodu na něco na sebe” ve mně vzbuzuje osypky a doteď si pamatuju, jak byla ze mě máma někdy v mých dvanácti letech rozčarovaná, když jsem se tvářila otráveně, že mi chce něco koupit a já si mám zkoušet oblečení (no jo, nevděčnice jedna). Impulsivní nákupy nebo čumenda u mě teda fakt nehrozí. Vůbec nejšťastnější bych byla, kdyby mi někdo donesl potřebné a oku ladící oblečení domů bez nutnosti obcházet bambilion obchodů, takové, které by mi prostě sedlo a bylo by. Nenabízíte se někdo? 🙂
Do obchoďáku jsem se vydala vždycky až v moment, kdy jsem něco skutečně potřebovala. Takový ten případ, jak se vám roztrhají poslední kalhoty a vy akutně potřebujete nové. Jenže v ten moment právě přicházela frustrace, jelikož když jdete nakupovat a víte, co chcete, zaručeně to nenajdete. A to ani v těch nejznačkovějších obchodech, natož v sekáčích. Z toho důvodu zero waste tak úplně nežiju. Sekáče jsou mi velice blízké svou myšlenkou, ale velice daleké potřebou prohrabat se neskutečným kvantem zboží, abyste našli oblečení, které se vám sice moc líbí, ale potřebovali byste úplně jinou velikost.
Můj model z roku 2008 – kalhoty ze sekáče. Co na tom, že mi byly asi o dvě čísla větší a vypadala jsem jak magor, vzor se mi líbil a zmenšit jsem si je neuměla. Svetr mi koupila na mé přání babička v Terranově asi v roce 2005 a ve skříni ho mám dodnes, před otěhotněním jsem ho stále nosila.
Dnes už mě k second handům napadá ještě jedna myšlenka (nebo vlastně víc). Je sice super, že oblečení neputuje do konťáku, ale plní svůj účel dál někde jinde. Jenže mi přijde, že dost často daleko někde jinde. Původ oblečení ze second handů je dost často zahraniční (často vidím modely z Anglie a Francie), takže je tam dlouhá cesta. Navíc se používá těžká chemie na dezinfekci, která často mizí až po několika vyprání (obzvlášť v přírodních bezavivážových prostředcích se to jen tak nepřebije). A v poslední řadě je tam zas ta rychlá móda – je pak rozdíl, jestli si koupím tričko z H&M a nosím ho 7 let anebo si ho koupí někdo jiný někde jinde a za dva roky ho najdu u nás v sekáči, abych ho pak nosila zbylých 5 let?
Takže když z druhé ruky, momentálně raději preferuji místní bazary a swapy. U oblečení pak většinou vím, od koho mám, takže třeba i v čem pere. V on-line bazarech můžu i dobře filtrovat, abych se dostala snadněji ke kýženému produktu, takže mi to šetří čas, já osobně vybírám dle místa bydliště, abych si měla možnost oblečení navíc rovnou i vyzkoušet. Cena sice možná nebude tak příznivá jako v sekáči, ale zas putuje člověku, který peníze jistě využije (já dost často nakupuju od jiných maminek, tam jsou peníze potřeba téměř vždycky).
Vzhledem k tomu, jak málo jsem do nákupních center pro oblečení chodila, vlastně mě ani nenapadalo přemýšlet nad tím, jestli chci oblečení právě z nich. Peněz jsem neměla jako pracující studentka nazbyt po dlouhá léta, takže rozhodující faktor byl cena – a taky možnost pořídit si od jednoho druhu více barev/variant najednou (tedy vyhnout se dalšímu brzkému nákupu). Řetězce tento symbiotický vztah nabízely, a tak jsem je využívala.
Kalhoty a triko to jistí
Jsem pryč z domova 11 let a za tu dobu jsem šatník moc neobměnila. Nejvíc se u mě střídají kalhoty, jelikož mám nejčastěji dva funkční kousky (jedny se přece perou, druhé nosí, ne?), nápor častého nošení nevydrží příliš dlouho, takže jsem tak cca co 2-3 roky kupovala nové. Poslední roky se ale snažím vyhýbat džínám, které považuji za velmi neekologické. Sukně mám v šatníku i od svých 15 let, momentálně je doplňuju pouze vlastnoručně ušitými novými kousky.
Rok 2013. Už bez džínů a s kalhoty, které jsem oblékala, dokud jsem několik měsíců po porodu nezhubla natolik, že mi padaly. Tričko stále v kurzu.
Trička u mě drží taky dlouhou dobu. Když jsem renovovala některé už trochu jeté oblečení, zjistila jsem, že nejstarší kousky mých tílek mají už přes 7 let, což považuji za dost velký úspěch na to, že se jedná o fast fashion z fast řetězce a kvalita by neměla být valná (nutno podotknout, že tílka nosím celé léto, vlastně už i od jara do podzimu, protože je mi všude často vedro).
Kdyby se za těch pár let nezměnila móda k praktičtějšímu směru, a to k delším rozměrům triček – až po boky -, zřejmě bych nosila i stejná trička tak dlouho. Ale vzhledem k těhotenstvím, kdy krátká trička rychle vezmou za své, a kojení, kdy zas trička bez výstřihu nemají šanci, protože mít prsa připravena nonstop do šátku je základ, už jsem nějaká raději poslala dál, protože mám pocit, že už se k nim jen tak nevrátím (ona se ta postava po třech dětech taky nemusí vrátit k té jako ve 20 a už ten pupek prostě ukazovat nechcete).
Párkrát jsem teď přemýšlela o tom, jestli mít rychlou módu na dlouhou dobu je vlastně udržitelné nebo ne. Potřebovala bych totiž nová tílka, jak stará pomalu odcházejí (a skrz téměř 4 roky kojení jsou prostě hnusně vytahaná), a pořád nevím, kde je nakoupit – mám ráda fakt jednoduchý styl, takže jednobarevné tílko, jednoduchý střih s akorátním výstřihem. Veronika Blabla Hubková, která u nás udržitelnou módu dost propaguje, má názor, že oblečení z řetězců, nošené dostatečně dlouho, je vlastně v pořádku (doufám, že to nějak nedezinterpretuju, kdyby něco, dejte vědět). Že vlastně dáváme práci těm lidem, kteří v těch nuzných podmínkách dělat tak či onak musí, že nejde řetězce ze dne na den tak nějak vynechat a problém je to v případě, že se oblečení vyhazuje rychle po sezóně nebo dostatečně nevynosí.
Džíny vlastně udržitelné taky nejsou a (nejen) proto se jim už nějakou dobu vyhýbám. Jenže zas narážím na problém, že mám jasnou představu o střihu. Na mých nohách se mi střih slim nelíbí, a sehnat přinejmenším rovné kalhoty, ve kterých se budu cítit, nebudou mi krátké a nepoleze z nich zadek, je skoro utopie. Takže sekáče zase nehrozí, jelikož jsem ráda, když najdu hoďku dvě o samotě na to, něco pro sebe splašit, a tohle by bylo tak na čtrnáctidenní maraton. Naposledy (před třemi lety, když mi všechny staré kalhoty už padaly) jsem kupovala z řetězce, a když mi střih seděl, vzala jsem si rovnou dvoje různé barvy, ať mám na dlouhou dobu klid. Ve skříni se mi válí ještě kalhoty širších rozměrů z doby předtěhotenské a potěhotenské a vytahuju, co mi aktuálně je (takže další průser, minimalismus v šatníku a nějaká capsule wardrobe u mě taky zatím nehrozí).
Spodní prádlo
A teď ta asi nejošemetnější část. U mě mateřství znamenalo kompletní obměnu spodního prádla, jelikož mi některé střihy nebo materiály už nebyly tak příjemné. Takže jsem začala nosit klasické kalhotky a teď už i vyřadila z šatníku push-up podprsenky s kosticemi (ačkoliv jsem jich spoustu dostala po kamarádce). S podprsenkami to byl vůbec problém, protože za ty 4,5 roku mých těhotenství a kojení má prsa už tolikrát změnila tvar, že vlastně ani nevím, jak mají stabilně vypadat (každý půl rok nová holka, no neber to), a jednou mi sedí moje podprsenka, podruhé je malá, potřetí mi z ní zas prsa tečou ven. Takže jsem poprvé v životě zainvestovala peníze, protože do té doby žádná má podprsenka nestála víc jak 300, a koupila si pořádnou českou, ručně šitou podprsenku z biobavlny a bez kostic. Ta (vy)drží i mé různé stavy poprsí, je velice pohodlná a maximálně příjemná.
Česká, ručně a na míru šitá podprsenka z biobavlny bez kostic
S kalhotkami je to ale větší kříž. Hledám už téměř rok a stále nenacházím udržitelné prádlo, které by se mi líbilo vzhledem a zároveň cenou (protože co si budem povídat, ty gaťky tak dlouho jako tričko prostě nevydrží a dávat za kus 500 se teda necítím). A tak furt koketuju s představou, že si koupím nějakou biobavlněnou metráž a ušiju si je sama. Jenže zatím jsem neušila ani ty zkušební z látek, co doma mám…
Zato ponožky už jsem zkoušela aspoň bambusové, i když vím, že z hlediska textilií to není ta nejvíc eko varianta a navíc by se neměly prát na 60, což mi u spodního prádla hodně vadí (navíc chlapské ponožky to pod 60 prostě nedají). Biobavlněných je ale na trhu málo, jsou zase drahé a navíc bez příměsi (elastan) se jich dá najít bohužel minimum, konopné bez příměsi jsem také nenašla. A poslední faktor – máme doma rádi kotníčkové a eko varianty jsou zase nejčastěji k nalezení v těch sexy extra vysokých variantách.
V téhle sféře jsem přepnula z módu co nejlevnější na mód přírodní materiály a preferuji prádlo, které je z udržitelného textilu. Druhý faktor, který je pro mě důležitý, je původ – tedy alespoň místo výroby. Podpora lokálních zdrojů je pro mě důležitá (nehledě na to, že to šetří CO2). Takže české dílny, které šijete z bio bavlny, konopí, lnu nebo nejhůře bambusu, perte to do mě!
Funkční materiály
Mám potřebu se vyjádřit k dnešním velice moderním funkčním materiálům. Kdo doma nemá aspoň jedno funkční tričko, kalhoty na běhání a speciální termoprádlo, jako by nebyl. Znám dokonce i lidi, kteří tento druh materiálu používají pro denní nošení, protože podtrhuje jejich sportovní styl. Věřím, že je fakt fajn, když oblečení po sportu rychle uschne a přiznám se bez obalu, že jsem si koupila jeden cyklodres (ale hlavně kvůli vycpanému zadku, protože při najetých 50 km už občas ten zadek fakt bolí). Ale.
Byla jsem v šoku, kolik lidí jsou z těchto materiálů tak na větvi, že na určitý sportovní výkon pořizují speciální oblečení. Když jsem stoupala na vrchol zasněžené 3,5tisícovky se třemi dalšími chlapy, byla jsem jediná, která na sobě měla obyčejné staré kalhoty, na spodní vrstvě domácí pánské tričko (s nápisem Všichni kolem mě jsou blbci, jenom já jsem letadlo), starou teplou mikinu od číňanů a lyžařskou bundu. Paradoxně mi bylo tepleji než kolegovi v super speciální bundě, super speciální mikině a v termoprádle.
2012, profi oblečení na vysokohorskou turistiku (palestinu mám už od roku 2008, dovezenou jako dárek přímo z Egypta, používanou doteď)
Tohle funkční oblečení je sice super pro lidi, ale ne až zas tak super pro přírodu, při praní z něj mohou do vody unikat mikroplasty. Mi umělina vadila vždycky, dokonce tak moc, že jsem docela dlouhou dobu nenosila vůbec bundu, ale jen pár navrstvených mikin (viz výše) a pak je vyměnila za kabát. Doteď nemám zakoupené jediné funkční kalhoty, dostala jsem jen jedny šusťákovky po švagrové. Teploty v mínus dvaceti jsem zvádla v obyčejném prádle, obyčejném tričku a hodně teplé zimní bundě. Polyesteru je v mém šatníku opravdu velmi málo a umělé materiály většinou jen ve formě příměsi.
A kruh se uzavírá
Pravdou je, že oblečení jsem nevyhazovala snad nikdy. Použitelné oblečení jsem vždy darovala na charitu nebo do červených popelnic určených na charitu, a většinou ho bylo dost málo, neboť jak oblečení, tak boty jsem vždy nosila do roztrhání, takže nebyl důvod je někam posílat dál. No a z roztrhaných triček jsem vždycky dělala hadry, které zas sloužily do té doby, než dostály stavu absolutní nechutnosti (i přes opakované praní).
Teď, když vyřazuji oblečení, sem tam nabídnu pěknější kousky někam na bazar. S přechodem na barefoot mi některé boty už úplně nesedí (po bosé chůzi už glády prostě nedám, nechcete někdo?), a tak co se dá udat, se snažím udat, a do té doby mi to čeká ve skříni. Děravé kousky nenechávám jen na hadry, ale také jako výplň pro hračky, které mám v plánu jednou uháčkovat nebo ušít (rozumíte, až bude ten čas!) anebo pro přešití na dětské velikosti. Z pevnějších triček mého muže třeba plánuju přešít pro kluky trenky – a doplnit je o kus látky s potiskem.
Přirozená krása
Když jsem se dala dohromady s mým mužem, postupně mi dával najevo, že (podotýkám mnou dost minimalisticky) namalované oči jsou naprostou ztrátou času. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem byla nalíčená profi maskérkou (nebo jak se těm paním říká) a on se úplně zhrozil, že mi to teda vůbec nesluší a ať se jdu raději odlíčit. Líčení na naši svatbu musel předem schválit (jinak by si mě prý nevzal). 🙂
Nejdřív mě to trochu mrzelo, ale pak mi došlo, jaká je výhoda, když mě má rád takovou, jak vypadám hned po probuzení (dobře, hned po probuzení se snad možná radši nedívá, ale řekněme tak… po dávce kafe a umytí obličeje). Že má rád mou přirozenou krásu (komentáře si nechte pro sebe) a ne umělý design. V případě, že si chci připadat “hezčí” si nanesu svou sto let starou řasenku (já vím, zdravotně nezávadné to asi nebude a netoxické už vůbec ne, ale dvakrát do roka to ty řasy snad přežijou), a na svět se prostě snažím víc usmívat. V případě nutnosti něco maskovat mám taktéž nějaké to století starý korektor, kterým zamaskuju to nejšílenější, co se na tváři objeví (naštěstí už mám pubertu za sebou).
Na odlíčení mi vždy stačila voda a ruce, set odličovacích tamponků mi vydržel nedobraný 5 let, pak jsem ho raději darovala pryč. Věřím, že kosmetičky se teď asi obracejí u počítače, ale péči o pleť jsem nikdy příliš nepřeháněla a pokud jsem neměla voděodolnou řasenku, všechno šlo vždycky dolů (dřív nebo později) samo.
A tak vlastně ani nevím, co k tomuto tématu říct. Neznám přírodní kosmetiku, protože neznám ani tu nepřírodní. Ale kecám. Vlastně doporučuji všem více přirozené krásy 🙂