Když jsem včera pekla drobenkový koláč, přemýšlela jsem nad hodnotami. Vzpomněla jsem si totiž na dávné domácí diskuse nad vyhazováním, kdy mě hrozně rozčilovala fráze “vždyť to stálo jen…”.
Ano, včerejší koláč nebyl moc drahý, co se týče peněz. Zato stál mnoho úsilí.
Stál čas a energii, kdy jsem klackem shazovala divoká jablíčka. Stál čas a energii, kdy jsem se s pupkem ohýbala pro spadané ořechy. Stál čas a energii, kdy jsem ořechy loupala. Stál čas a energii, kdy jsem loupala a strouhala spadaná jablíčka. Stál čas, energii i peníze, když jsem kupovala použité ingredience na váhu. Stál čas, když jsem si nechávala z obilí umlít mouku. Stál čas a energii, kdy jsem tvořila výsledné těsto a celé dílo dávala dohromady. Stál čas a elektrickou energii, než se upekl.
A to jsou jen hodnoty, které jsem do koláče přidala já. Nemusela jsem sbírat a čistit obilí. Nemusela jsem sbírat hroznové víno a sušit rozinky. Nemusela jsem sbírat, sušit a drtit skořici. Nemusela jsem lisovat žádný olej. A už vůbec jsem nemusela stáčet javorový sirup.
A když půjdu ještě dál, nemusela jsem se starat o žádné pole, nemusela jsem zavlažovat, vytrhávat plevel a zastřihávat. Nemusela jsem skoro nic sklízet a přebírat.
Když spočítám veškerou práci, která za tímto jednoduchým koláčem je, cena je docela vysoká.
Když si uvědomíte, co za práci se skrývá za vašim jídlem, máte pocit, že si můžete dovolit je vyhazovat? Nebo si radši lépe rozvrhnete jeho spotřebu?